Základním předpokladem pro úspěšný a hlavně zdravý chov je dostatečný výběh.

Indický běžec doslova trpí na malém prostoru. Je to běžec doslova a do písmene, proto potřebuje prostor. Na rozdíl třeba od kachen pekingských nebo pižmových je čilý, celý den aktivní, shánlivý. To mu samozřejmě umožňují jeho běháky posazené dozadu a jeho nízká hmotnost.

Pro jeden pár se doporučuje přibližně 700 metrů čtverečních travnaté plochy pod ovocnými stromy. Jedině tak se běžci cítí spokojeně a nerušeně. Není pak výjimkou, že pak samy vysedí a odvodí mladé, i když u nich není zachován pud sezení na vejcích.

V zimním období indičtí běžci v našem podnebí nijak netrpí, pokud jim zajistíme suchý a dostatečně zateplený kachník.

Přes den jsou venku, kde naprosto spokojeně pobývají i na sněhu, pokud teplota neklesne pod mínus pět a více stupňů Celsia. Pak už jim pohyb dělá problémy, často poposedávají a při nižších teplotách jim mohou namrznout běháky. Za silných mrazů, respektive v zimě je proto raději necháváme v menším výběhu, kde mají třeba pod kachníkem možnost přes den sedět na slámě. V omezeném výběhu si na sebe také lépe zvykne pár, který jsme na podzim sestavili.

Kachny si na sebe potřebují zvykat poměrně delší dobu než je tomu u ostatní drůbeže, což nám zajistí právě omezený prostor přes zimu.

Indičtí běžci obecně neradi zalézají do jakékoli boudy, je proto lepší jim ve výběhu připravit úkryty, kam by se jen trochu schovali, cítili se bezpečně a hlavně byli v suchu! Ideální a přirozené je samozřejmé křoví s podestýlkou ze slámy nebo hromadou listí, na noc je však každopádně zavíráme v létě i v zimě. Zvlášť, pokud existuje možnost, že by je odnesla škodná. Obecně pak v chovu indického běžce platí, že jim musíme připravit takové prostředí, v němž si neporaní běháky, nevzniknou jim otlaky nebo nedostanou zánět kloubů. Vzhledem ke stavbě těla jsou na jejich onemocnění velmi háklivé, proto se je snažíme zejména v zimním období udržet mimo zablácená stanoviště, protože pak téměř okamžitě dojde k onemocnění běháků.